Svět financí se nám otevírá obvykle už v docela útlém věku. Už ve chvíli, kdy dostaneme své první kapesné nebo dejme tomu nějaký ten menší finanční obnos coby dárek, se stáváme lidmi, kteří mají určité finanční jmění. A jakkoliv je taková částka vesměs spíše úsměvná, je pro takového človíčka něčím významným. Protože se tento stává aspoň v minimální míře nezávislým na ostatních lidech, s nimiž chodí nakupovat, už nemusí u každého regálu loudit po rodičích nebo jiném doprovodu, aby mu koupili to nebo ono, což se často nesetkává s přílišným pochopením a akceptováním.
Takový človíček vezme těch svých pár drobných a jde si za ně něco koupit. A obvykle vzápětí naráží na stinnou stránku, kterou finance mají. A to tu, že není peněz vždycky dost. Když pak takové dítko umí počítat, začíná třeba i dlouze rozmýšlet, co si koupit, aby na to vlastněné finance stačily, a když z toho ještě nemá rozum, nejednou se dočká hořkého zklamání u pokladny, když mu to nestačí na zaplacení.
A toto nekončí spolu s obdobím dětství. Stejně radostné i trpké pocity mají kvůli financím často i dospělí a výdělečně činní lidé. Někdy tito mají radost, že mají peníze, ale někdy si také zoufají, že jich mají příliš málo, a přepočítávají své výdaje, aby nakonec nějak vyšli.
Protože finance jsou zkrátka dobrá i špatná věc. To podle toho, jak se komu v této záležitosti daří. Někdy umožňují vést ideální život, někdy se z nich dá aspoň normálně vyžít, a někdy je to vysloveně k pláči.
A kdo nechce plakat nad obsahem své peněženky, účtu, kapsy nebo třeba slamníku? Ten se zkrátka musí postarat o to, aby si vydělal tolik, kolik je potřeba. Protože se peníze samy jen tak nerozmnoží, samy jen tak nedojdou k tomu, kdo po nich právě touží. Ty si musí každý zasloužit.
Což je vlastně normální. Protože jsou peníze odměnou za odvedenou práci. A bez práce nejsou doláče.