Když už člověk utrpí nějaký úraz, může se to na něm klidně i citelně podepsat. Ne každý úraz je totiž banalita, která se rychle a spolehlivě sama zahojí, aniž by nějak ovlivnila osud toho, koho postihla. Nejednou jsou úrazy závažnější a život toho, kdo je zraněn, ovlivňující, a to pochopitelně negativně. A je logické, že by se něčemu takovému člověk nejraději vyhnul, kdykoliv je to jenom možné.
Jenže ono se úrazu vždy vyhnout nepodaří. A pokud už k tomuto dojde při dopravní nehodě či v práci, může se dotyčný poškozený obvykle těšit aspoň na finanční kompenzaci, tedy na vyplacení pojistného, jež mu náleží.
Takovým pojištěním je pak kryto ledacos. Třeba bolestné, třeba ztráta na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti nebo i po skončení této, třeba odškodnění trvalých následků nebo dokonce smrti.
Ať už jde o odškodnění při dopravní nehodě nebo na pracovišti, člověk by měl dostat své. Mělo by mu být vyplaceno tolik, aby na svůj úraz nedoplácel kromě bolestí a soužení ještě i po ekonomické stránce. Jenže když člověku takové odškodnění nabídnou, nejednou se tento musí cítit zklamaně. Protože částka, kterou jsou mu ochotni vyplatit, neodpovídá představám poškozeného a nejednou ani realitě.
Jenže co s tím dělat? Může si snad poškozený říci o víc? To sice může, ale pojišťovna mu obvykle nevyhoví. Ta využije kdejakou příležitost k tomu, ab na podobném odškodňování ušetřila. A prostý člověk nemá k dispozici mnoho pák, jak pojišťovnu ovlivnit.
Ovšem profesionálové na tuto problematiku to umí. Ti komukoliv jeho odškodnění nezávazně posoudí, a je-li tu šance na získání větší částky, dosáhnou obvykle zvýšení takového odškodného. Což přijde pochopitelně tomu, kdo byl poškozen, vhod. Protože peněz není nikdy dost. A člověk by neměl ještě doplácet na to, že mu vinou někoho jiného bylo uškozeno.